Věra Tydlitátová na Foru 24 (2. 8. 2022) odsoudila rozhovor filosofky Anny Hogenové následujícími slovy: „Ostatně celý rozhovor je děsivý, neboť představuje skrytou obhajobu totalitního komunistického režimu: „Svoboda slova je iluze. A je dnes řízená ještě mnohem více než kdysi dávno. Protože dneska jsou možnosti, o kterých se komunistům ani nezdálo. Ti byli tak jednoduší. Všichni jsme věděli, že je to hra na hru. Hrůzy byly také, ale lidé měli větší smysl pro humor. Lidé cítili. A to je dnes to, co nevidím, lidé jsou necitelní…“

U paní Tydlitátové je naprosto zřejmé, že stávající kolabující systém hodlá nekriticky hájit za každou cenu. Přitom právě Forum 24 je úplně exemplárním příkladem totalitního uvažování. Razí „jediný správný názor“ nehledě na fakta – a co hůře – své oponenty nevybíravým způsobem dehonestuje a dělá z nich „nepřátele státu“. Pavel Šafr, jenž, podobně jako Forum 24, nesplňuje kritéria jakéhokoli etického kodexu, veřejně uvedl, že „Ve Společnosti pro obranu svobody projevu působí směsice zločinců a hlupáků. Bojují spolu za svobodu slova pro Hitlera.. Patříte do kriminálu nebo do blázince.“ Toto je ryzí urážka na cti – a nemá se žurnalistikou nic společné. Pan Šafr je fanatik. Ale pokud se fanatik stane novinářem, je to tragédie pro všechny. Taková stoka by měla být čtenáři bojkotována.

1) Nejdůležitější v životě je najít své správné místo. To nám však nesmí být podstrčeno. Člověk musí hledat sebe sama a metoda tohoto hledání se musí zrodit v něm. Ta nesmí přijít ze systému. Najít svou vlastní metodu chce odvahu.

2) Sociální sítě – ale nejen ty – nám do podvědomí vkládají, co „máme“ chtít. To hledáme. Představte si, že by vás někdo naprogramoval a že byste podle toho jednala. Ale nemáte o tom sebemenší tušení. Ani touhy nejsou vaše. Ty vám někdo do podvědomí šikovně vložil. Přesně to je důvod, proč se ztrácíme sami sobě a chodíme k doktorům pro antidepresiva.

4) Nedovedu si představit, co z dnešních dětí vyroste. Neumějí pořádně číst ani pořádně vyprávět. Co však umějí opravdu dobře, je mačkat Enter. Stávají se z nich ti, kteří budou milovat a uctívat správnost postupu, ale nebudou umět mluvit sami se sebou, nebudou se umět ptát.

7) Pusťte k sobě každý šedivý den, protivné obličeje v metru v pondělí ráno, pusťte k sobě vše, co není pohodlné. To je klíč ke štěstí. Přesně tady se setkáte s jistotou nejistoty.

8) Všichni jezdí na stejné ostrovy na dovolenou, aby o tom pak mohli vyprávět. Všichni fotografují totéž. Jako loutky. Bezduché bytosti, které za chvíli ani nebudou vědět, že odešly ze světa.

Ad 1) Nezbytným předpokladem svobody, ať už ji pojímáme jakkoli, je možnost výběru. Kdo si nemůže zvolit z několika možností, není svobodný. Z naší společnosti se však možnost výběru čím dál více vytrácí. Jsme přesvědčováni, že existuje „jediný správný názor“ – a že máme volit „zodpovědně“, tedy jen „ty správné“ – a že opozice je „Fuj“. A potažmo, že kdo volí tuto opozici, je rovněž „Fuj“. V demokratické společnosti by mělo jít o naprosto nepřípustný nátlak.

Ale je to ještě horší. Mainstreamová média neposkytují dostatek vyvážených informací. Naopak – mnohdy šíří propagandu a řadu informací silně zkreslují či přímo zamlčují. Málokdo se pak zamyslí nad triviálním problémem, proč by Ruskové měli ostřelovat elektrárnu, kterou mají pod svou kontrolou – a proč by tak de facto pálili do vlastních. Jenže konzument mainstreamového vysílání a tisku se neptá. Je vychováván k poslušnosti a k nepochybování. Jinými slovy k extatické slepé bigotní víře ve své novodobé kněží.

Řada lidí ani nepostřehne, že to, co říkají, není jejich přesvědčení – ale to, co denně slyší a čtou. To, co tito jedinci přejímají jako potravu či vzduch k dýchání. Již od školek jsou vedeni k nějakému vzorci chování a smýšlení (záměrně nepíši k myšlení – neboť k tomu právě vedeni nejsou).

Cílem tohoto systému není maximální rozvoj jedince pro dobro jeho a jeho okolí, ale snaha využít jedince ve svůj prospěch. Zavázat si ho, spojit jeho kariéru s tvrdou loajalitou právě k sobě samému – a v podstatě ho vydírat: „Chceš se mít ekonomicky dobře? Pak mě musíš hájit za každou cenu a za všech okolností.“

Mnoho lidí tak vykonává práci, která nejenže není prospěšná, ale vyloženě škodí. Vyrábějí se zbraně, děti se učí konformitě ke lži a přetvářce, místo léčby se pacienti stávají závislými na návykových látkách. Umíte si představit novináře, který by neprošel nějakým tím (samozřejmě nanejvýš prestižním) americkým školením?

Stávající systém potřebuje loutky, roboty, stroje. Cosi sériově vyráběného, co si je podobno jako vejce vejci. Pokud jsme se kdy vzpírali uniformitě, pak nyní žijeme pod jejím diktátem. Nebyla snad dosud éra většího odosobnění. Mohli bychom tak směle hovořit o společnosti epigonů či společnosti jediné značky.

Ad 2) Kdyby vám někdo řekl, že vám odeberou dítě, a vychovají si ho po svém, bouřili byste se. Přitom již od školek jsou děti „kolektivizovány“ v duchu potřeb tohoto systému. Diktují si, co mají mít, protože to vidí u ostatních a reklama jim vtlouká do hlav, že kdo chce být nejlepší, musí mít právě toto. Kolektiv je nastaven tak, že buď každý do něho zapadne, nebo se dostává na jeho okraj. Málokdo ustojí žít „mimo“ jako vyvrhel. Zařadit se, nevyčnívat.

Tato společnost je nesmírně atomizovaná a rozdělená. Došlo k zpřetrhání mezigeneračních vazeb, aby byl každý jedinec lépe indoktrinován zvenčí. Pokud chcete dítě vychovávat po svém, v takzvaném „vzdělávacím systému“ tvrdě narazí. Buď mu z jeho pomyslného disku všechno vymažou a nahrají tam svá data, nebo bude z vašeho dítěte černá ovce, psanec, deviant.

Velkou roli při novodobé manipulaci hraje samozřejmě technický rozvoj. S tablety, mobily a počítači se dnes v podstatě seznamují už batolata. Dívkám diktují módní časopisy, jakou mají mít postavu. Šablony najdete v podstatě na vše – jak má vypadat skvělý sex, jaké máte mít oblečení, jakou obuv, čím se vonět, jak máte cvičit, jak máte vychovávat děti atp.

Kdyby děti vyrůstaly ve spokojeném a šťastném prostředí, nekončily by na drogách. A řada z těch, které neberou drogy, jsou závislé na psychofarmakách, protože trpí nejrůznějšími úzkostmi a jinými duševními poruchami.

Z nejrůznějších zdrojů nám je diktováno, co máme udělat pro to, abychom byli „úspěšní“, abychom byli přijímáni a aby se na nás nikdo nezlobil. Zde by se dalo mluvit o společnosti poslušné, konformní, rezignované.

Ad 3) Podíváme–li se, kolik lidí je závislých buď na drogách, nebo psychofarmakách (což je vlastně totéž v bledě modrém), nemůžeme tvrdit, že naše společnost je zdravou. Je těžce nemocná. Je ale zřejmé, že takový stav stávajícímu systému vyhovuje. Na nemocné společnosti se dá profitovat – a nemocná společnost je poslušná společnost. Je to závislostní společnost. Své by mohla vyprávět tzv. prozaková generace (lék Prozac měl chránit lidi před smutkem) v USA. Je příznačné, že se nehledalo, jak odstranit zdroj onoho smutku, ale odstraňovala se emotivní reakce na tento zdroj, který zůstal nedotčen.

Je nabíledni, že stávající systém nechce společnost sebevědomou a silnou – a v neposlední řadě šťastnou. Takové lidi totiž nemůžete ovládat. Nemůžete je naprogramovat. Nelze je zneužívat. Okamžitě by se bránili. Průvodním rysem naší společnosti pak je, že je krajně povrchní, zploštělá, otupělá, bojácná a surově apatická. Je to společnost založená na nezájmu a strachu z fyzické bolesti, který je pak kompenzován neskutečně intenzivní bolestí psychickou.

Ad 4) Zde opět narážíme na obludnost současného „vzdělávacího“ systému. Každé chytřejší dítě brzy pochopí, že chce–li být oceňováno, musí se podle toho chovat. Musí říkat, co se od něj chce slyšet. Novodobí držitelé vysokoškolských titulů nejsou z velké části těmi největšími mysliteli. Ale jsou to ti, kteří jsou pro systém oporou. Ti, kteří nehodlají bádat a zkoumat – ale kteří budou určovat, co je správné, a co si zaslouží opovržení. Jsou to svého druhu ideologičtí arbitři, kteří nahradili četníky s obušky. Nejsou vedeni k poznávání, ale k indoktrinaci. Jedině tak je možné, že procházejí bakalářské a magisterské práce, které by objektivně neměly projít ani jako slohové úlohy na gymnáziích.

Dnes existují mnohem rozmanitější a rafinovanější prostředky represe než mlácení a zavírání do žalářů. K loajalitě se systémem jsme vedeni v podstatě dvěma způsoby – osvědčenou metodou „cukru a biče“. Buď se necháte zkorumpovat za slušný plat a kariérní postup, nebo jste drženi v šachu hypotékami, hrozbou exekucí a dalšími podobnými nástroji. Bojíte se, že budete těmi zašlápnutými, outsidery, těmi nemilovanými. Takto se rodí deprivovaná společnost.

Ad 5) Kde kdo se dnes odvolává na to, že pouze plní rozkaz, pokyn, nařízení, úkol. Máme tu vlastně samé slušné spořádané občany, kteří „jenom dělají svou práci“. Tímto se omlouvá cenzura – tímto je omlouváno udávání. Takto je možné vyvinit každého z těch nejhorších zločinů. Kolektivní ticho ke zločinům pak posvětilo zrůdné války v Iráku (2003), Libyi (2011) či v Sýrii (2011). Když se ovšem lidé alibisticky zbavují zodpovědnosti za své postoje, máme tu co do činění z odosobněnou společností, společností založenou na rozkazech a lokajství.

Ad 6) Stávající systém dlouho stavěl na takzvané konzumní společnosti. Bylo nemyslitelné někomu říkat, že se má uskrovňovat – to by hned bylo označeno za omezování svobod. Čím více se zdůrazňuje individualita, tím více dochází k masové produkci jednoho a téhož typu. V zájmu konzumu byly znečištěny půda i vodstvo, stejně jako ovzduší. Kácí se deštné lesy, nadnárodní koncerny beztrestně vraždí domorodce, šíří se mohutné požáry a moře jsou krom uniklé ropy doslova zanesena plastem. Lze konstatovat, že stávající systém učinil naše prostředí životu nepřátelským. Řadu živočišných i rostlinných druhů vyhubil a řadu jich přivedl na pokraj vyhubení. Máme se tvářit, že se nic neděje?

Jenže éra konzumu hlavně pro západní svět skončila. Nyní se tedy předháníme, kdo je schopen si více odříkat. Jenže toto odříkání je řízeno ve znamení kýče. Máme snad hladovět na počest Banderu oslavujícího Zelenského, jehož jméno dominuje kauze Pandora Papers a o jehož machinacích už píše i mainstreamový Die Welt?

Ad 7) Mnoho lidí se bojí ponořit se do sebe samých. Tito lidé nemají prožitky. Tito lidé toliko přežívají s maskou, kterou přejali za svou tvář. A to ani nezmiňuji aspekt absence „třídního uvědomění“. Mnoho voličů ani netuší, jaké jsou jejich skutečné zájmy. Mnoho voličů volí v závislosti na drogách a psychofarmakách. Mnoho voličů se rozhoduje na základě reklamy a manipulace. Tito lidé skutečně nevolí – jenom potvrzují rozhodnutí, které jim bylo vsugerováno jako jejich vlastní.

Ad 8) Vytrácí se originalita. Máme tu tuctovou společnost, v níž má kde kdo tu samou bílou ložnici z IKEy, ale bude se vysmívat panelákům stavěným před rokem 1989. Proto mezi lidmi panuje tolik úzkosti. Protože mnoho jedinců nikdy nenašlo svou pravou identitu – ale jen si na něco hraje.

Jenom na základě mého skrovného subjektivního výběru je vidět, kolik zajímavých témat Anna Hogenová ve výše zmíněném rozhovoru nadhodila – a nad kolika z nich by šlo vést vášnivé diskuse plné nejrůznějších argumentů.

Paní Tydlitátová nenašla takové téma ani jedno. Něco ji totiž vyděsilo. Pravděpodobně fakt, že se ve slovech paní Hogenové našla – jako osoba plně závislá na tomto systému, která jen plní povely, je necitelná a naprosto postrádá smysl pro humor.

My ostatní bychom však měli přemýšlet, kudy se chceme nadále ubírat. Měli bychom hledat smysluplnou obecně žádoucí vizi čehosi alternativního k tomu, co před našima očima zrovna kolabuje, což doprovází mohutný řev zborceného. Neměla by nás děsit nejistota. Děsit by nás naopak měla děsit jistota našeho odosobnění. Potřebujeme identitu. Potřebujeme znát naše i světové dějiny v kontextu. Potřebujeme ovládat náš mateřský jazyk. Potřebujeme myslet sami za sebe. Dokážeme–li to, budeme svobodní.